Výlet na Muchomůrku
V pátek 21. 5. jsme mohli po dlouhé pauze vyrazit celá škola na výlet. Prvňáci a druháci začali den setkáním v kruhu a výlet zahájili hrou na Anděla Strážného. Každý z šestnácti účastníků si vylosoval jednoho svého svěřence a tomu měl pak po celý výlet dělat strážného Anděla. Pěkně se k němu nebo k ní chovat, mluvit a starat se, ale tak, aby to nebylo hned poznat. Nejlepším fíglem tak bylo, chovat se jako anděl ke všem, ale ne všichni jsme na to přišli a ne vždy se nám to dařilo.
A pak už jsme vyšli. Nejlepší to bylo, když jsme zašli do lesa a domy lemující cestu ustoupily stromům. Najednou jsme mohli slyšet zpěv ptáků, ševel větru v korunách. Po chvíli jsme došli k odpočívadlu s lavicemi a stolem u odbočky ze silnice do lesa a podrobili jsme ho drobky z našich svačin. Nad sjezdovkou Duncan jsme si užívali výhledy do krajiny na Černou, Světlou horu a Rýchory. Hádali jsme, kde leží Sněžka a Studniční hora.
A potom jsme objevili záhadu. U rozcestí s první špalkovou sochou jsme našli vzkaz a pozdrav: Zdravíme děti ze ZŠ Janské Lázně. A hádali jsme, kdo to tam asi mohl pro nás napsat. Pravý pisatel vzkazu se odhalil až odpoledne. Byla to maminka Adélky z 1. třídy, která tam ráno venčila fenky. Pak jsme pokračovali v cestě a i přes jisté organizačně disciplinární překážky jsme šťastně dorazili na Muchomůrku. Na kase nás přivítal pan Zelenka a jak jsme vstupovali, najednou se přihnalo stádo koz s velkým bílým rohatým kozlem. Bylo jich asi dvacet a byly mezi nimi i menší ovečky. Skákaly, hopsaly, hrály si, drbaly se o všemožné předměty a pásly se na trávníku. Chovaly se zkrátka jako stádo. My jsme byli nejprve překvapeni a někdo se i trochu bál. Ale po chvíli jsme se osmělili a dovolili si jít k nim blíže a některé si i pohladit. Některé se nestyděly nám i svačinu ukousnout. Pak naše řady doplnili starší kamarádi z vedlejší třídy s paní ředitelkou a Janičkou, kteří vyšli na výlet o hodinu později. A společně jsme se rozutekli po areálu a užívali si jeho pestrosti. Lezli jsme na prolézačky, hráli florbal na malém hřišťátku, tenis u kůlu s míčkem pověšeným v ponožce. Mohli jsme si také koupit dřevěnou kuličku, nabarvit ji a pouštět po speciálních kuličkových drahách. Naši dospělí si koupili kávu v různých variantách a skoro všechny děti limonádu v mnoha příchutích a barvách.
A pak už jsme my nejmladší museli jít na oběd, který máme o hodinu dříve než naši starší kamarádi. Cesta zpět byla mnohem rychlejší a dynamičtější. Učili jsme se držet partu a nezaostávat i navzdory našim různým tempům. Že nestihneme být v jídelně ve stanoveném čase, nikoho nepřekvapilo, přesto jsme hrdí na náš výkon a fazolový guláš byl naší dostatečnou odměnou.